Nebezpečná zatáčka vyvolala spory u nedělního oběda. Každý totiž znal jinou zatáčku, která by si tu ceduli zasloužila. Někdo mluvil o cestě k lomu, jiný o zatáčce u kostela, kde vozka Kokrhel předloni projel tak rychle, až mu ulétl klobouk.

Křižovatka byla zvláštní pojem, protože v okolí bylo vnímáno, že jedna cesta končí tam, kde začíná pole, a nikdo necítil potřebu označovat to jako křižovatku. Teta Bohumila zlehčila celou situaci, když navrhla, že by se značka hodila spíš na dvorek mezi chlívkem a sušárnou prádla, kde se neustále srážely děti s husami.

Chráněný přejezd dráhy byl velké téma pro dědečka Františka, bývalého traťového zřízence, který nosil uniformu ještě dvacet let po odchodu do penze. Slyšel-li slovo „chráněný“, okamžitě pevněji uchopil fajfku a s výrazem vojenského velitele prohlásil, že každé chránění železnice začíná v hlavě a pokračuje v nohách člověka, který umí mávat červeným praporkem. Na to nepotřebujeme žádné novoty!

Nechráněný přejezd dráhy zase evokoval vzpomínky na krávu Albínu, která kdysi vběhla na koleje a způsobila takovou dopravní událost, že se o ní ještě dnes povídaly historky při zabíjačce. Albína tehdy přežila, lokomotiva dostala nový nátěr a její majitel dostal zákaz chovat cokoli s rohama do padesáti kroků od dráhy.

Nejvíc fantazie ale vzbudila šestá značka – nebezpečí jiné než 1.–5. Tam se každý cítil odborníkem. Někdo tvrdil, že by měla stát u kamen, kde se hrnce vaří samy do běla, jiný ji viděl před hostincem U tří lip, kde se nebezpečí skrývá ve slivovici, a další navrhoval označit tak dvorek se slepicemi, které kdysi poklovaly obecního kronikáře do holeně, když chtěl sepsat snůšku.

Na konci listopadu se však žádná značka v okolí neobjevila, ale rodina Zábojových byla pevně přesvědčena, že je připravenější než celé ministerstvo. Strýc Vojtěch dokonce do krabice od bot přidal kus prkna, tři hřebíky a papírek s nápisem „Nebezpečí jiné než…“, protože nikdy nevíte, kdy bude třeba odborná rada přímo z terénu.

V obýváku už na ně čekalo pohoštění a chlouba doby televizní přijímač značky Tesla. Velká to krabice s obrazovkou menší než talíř na polévku, stála na čestném místě.

Teta Božka začala vyprávět, že v jejich ulici už má televizi i sousedka Růžena. Když pak došlo na koncesionářský poplatek, každý předstíral, že platí, ale ve skutečnosti nikdo přesně nevěděl komu a kolik. „Já bych to poslal, soudruzi, přímo Stalinovi,“ zahlásil děda a všichni se rozesmáli. Jen strýc Olda opatrně dodal: „To bych radši neříkal nahlas…“

Televizní vysílání sice bylo jen pět dní v týdnu, ale babička tvrdila, že dívat se na vypnutou obrazovku má skoro stejný účinek: „Aspoň se šetří oči.“ Nebylo divu, babička jakožto zkušená divačka měla už za sebou sledování prvního přímého přenosu hokeje. Ten zhodnotila po svém jako správná hospodyňka: „Vždyť to je rozmazané jak povidla na buchtě. A stejně pořád padají jako zralé hrušky. To já bych se k tomu postavila líp.“ 

Děda Antonín si nenechal ujít příležitost se pochlubit z osobní účastí na první celostátní spartakiádě v Praze. Pravdou ale bylo, že si spletl spartakiádu s frontou na pivo před stadionem.

„Já to viděl na vlastní oči!“ vykládal. „Cvičili jsme synchronizovaně, levá – pravá – a pak jsme šli na jedno do kiosku… A měli tam klobásy, soudruzi, klo-bá-sy!“
Babička jen protočila oči. „Ty a tvoje klobásy!“ namítla. Věděla, že děda plete klobásy do všech významných událostí od Mnichova po vznik Varšavské smlouvy. 

Obývák se pomalu měnil ve směsici historických událostí a každodenního chaosu.

A zatímco se rodina smála, život v Blátově pokračoval svým volným tempem. Lidé se o deštivém odpoledni brodili blátem v gumácích mezi bloky, které měly sovětský nádech a připomínaly, že Havířov vznikl pro průmyslovou budoucnost. Lidé si stěžovali na chybějící chodníky, ale když někdo uklouzl a spadl do bláta, vzájemně si pomáhali.

Teta Božka a strýc Olda odjížděli z oslavy se smíšenými pocity – veselí i trochu frustrovaní. Jejich Škoda 440 Spartak z oslavy odjížděla s novým pojmenováním. Po „Uhláku“ to byl „Blaťák“.