1965: Povídka z rodinného soužití

Už několik týdnů žilo celé sídliště jednou věcí – III. celostátní spartakiádou. U nás doma se to ale míchalo ještě s jinou senzací – v rádiu vyhlásili, že Karel Gott potřetí získal Zlatého slavíka. Naše maminka se rozhodla, že umělci napíše dopis, ve kterém mu poděkuje za „Cestu rájem“ a přidá recept na švestkový koláč, protože „přece každý musí jíst“.

Děda ale měl jiný plán. „Až přijede do Prahy zpívat, půjdu mu osobně potřást rukou,“ prohlásil při nedělním obědě a všichni jsme se smáli. Jen babička ho varovala: „Jestli se zas dostaneš tam, kam nemáš, dopadneš jak u toho Armstronga.“ Narážela na jarní příhodu, kdy se děda na koncertě Luise Armstronga v Lucerně natolik nadchl, že se snažil protlačit k pódiu s nabídkou, že mu zahraje na „bicí z hrnců“. Naštěstí ho zastavil uvaděč, jinak by možná hrál duet s mistrem jazzu a jeho kapelou All Stars.

Jenže děda byl paličatý. Toho roku se k němu dostala zpráva, že v naší sokolovně bude „veřejné hudební vystoupení s hostem z Prahy“, byl si jistý, že půjde o Gotta. Oblékl si svůj nejlepší oblek, přičemž tvrdil, že je to „kostým na pódium“. Na místě se však ukázalo, že hostem není Gott, ale nově založená kapela Greenhorns. Děda sice country nikdy moc nemusel, ale po druhé písničce už zpíval refrén tak hlasitě, že ho vedoucí souboru pozval k mikrofonu.

Do příběhu se tehdy nečekaně zapojil i náš malý Jarda. V nestřeženém okamžiku si z pódia odnesl kytarové trsátko „na památku“. To se stalo rodinným pokladem, dokud ho babička omylem nehodila do koše při velkém úklidu před Vánoci. Děda tvrdil, že tím naše šance na slávu definitivně skončily.