1955: Povídka z rodinného soužití

inspirována trampotami s výstavbou nového města Havířov v roce 1955

Rodinná oslava po havířovsku

V Havířově, který místní familiárně nazývali Blátov, se stavělo tak rychle, že domy vypadaly, jakoby ze země vyrůstaly jako houby po dešti. Chodníky byly spíše abstraktní koncept vyhrazený pro odvážlivce s gumáky. Celé to staveniště kolem braly děti jako závodní dráhy pro káry a kuličky.

Venku naneštěstí pršelo a do Havířova se chystala teta Božka se strýcem Oldou na rodinnou oslavu. Důvod byl hned trojí: děda Antonín měl narozeniny, tatínek Josef pořídil první „opravdový“ televizor Tesla 4001A a konečně – strýc Olda se přijel pochlubit s novou Škodovkou 440 Spartak.

Auto měli sice jen pár dní, ale už mělo na dveřích škrábanec. To teta Božka, prý při parkování špatně strýce Oldu navigovala. On pak kvůli ní najel do hromady uhlí. Od tohoto incidentu neřekli autu jinak než „Uhlák“. A teď s tímto autem měli dorazit do zabláceného Havířova. Babička hosty netrpělivě vyhlížela z okna. Tatínek Josef už pro ně měl připraveny gumáky. Konečně dorazili. Lesklá karoserie, se kterou ráno vyjížděli z domu, se rychle proměnila na stříbrno-hnědou směs…

„Nikdo z vás nepřežije bez ochrany,“ vítal u auta hosty tatínek s vážnou tváří a podával jim gumáky.

Děda Antonín pobíhal kolem a komentoval: „Ano, soudruzi, tady se cvičí odolnost! Gumáky na nohy a hurá do boje s terénem. Tohle je lepší než spartakiáda,“ povzbuzoval překvapené hosty, „levá – pravá – a hop do bláta!“

V obýváku už na ně čekalo pohoštění a chlouba doby televizní přijímač značky Tesla. Velká to krabice s obrazovkou menší než talíř na polévku, stála na čestném místě.

Teta Božka začala vyprávět, že v jejich ulici už má televizi i sousedka Růžena. Když pak došlo na koncesionářský poplatek, každý předstíral, že platí, ale ve skutečnosti nikdo přesně nevěděl komu a kolik. „Já bych to poslal, soudruzi, přímo Stalinovi,“ zahlásil děda a všichni se rozesmáli. Jen strýc Olda opatrně dodal: „To bych radši neříkal nahlas…“

Televizní vysílání sice bylo jen pět dní v týdnu, ale babička tvrdila, že dívat se na vypnutou obrazovku má skoro stejný účinek: „Aspoň se šetří oči.“ Nebylo divu, babička jakožto zkušená divačka měla už za sebou sledování prvního přímého přenosu hokeje. Ten zhodnotila po svém jako správná hospodyňka: „Vždyť to je rozmazané jak povidla na buchtě. A stejně pořád padají jako zralé hrušky. To já bych se k tomu postavila líp.“

Děda Antonín si nenechal ujít příležitost se pochlubit z osobní účastí na první celostátní spartakiádě v Praze. Pravdou ale bylo, že si spletl spartakiádu s frontou na pivo před stadionem.

„Já to viděl na vlastní oči!“ vykládal. „Cvičili jsme synchronizovaně, levá – pravá – a pak jsme šli na jedno do kiosku… A měli tam klobásy, soudruzi, klo-bá-sy!“
Babička jen protočila oči. „Ty a tvoje klobásy!“ namítla. Věděla, že děda plete klobásy do všech významných událostí od Mnichova po vznik Varšavské smlouvy.

Obývák se pomalu měnil ve směsici historických událostí a každodenního chaosu.

A zatímco se rodina smála, život v Blátově pokračoval svým volným tempem. Lidé se o deštivém odpoledni brodili blátem v gumácích mezi bloky, které měly sovětský nádech a připomínaly, že Havířov vznikl pro průmyslovou budoucnost. Lidé si stěžovali na chybějící chodníky, ale když někdo uklouzl a spadl do bláta, vzájemně si pomáhali.

Teta Božka a strýc Olda odjížděli z oslavy se smíšenými pocity – veselí i trochu frustrovaní. Jejich Škoda 440 Spartak z oslavy odjížděla s novým pojmenováním. Po „Uhláku“ to byl „Blaťák“.