Co se stalo v roce 1955

Přečtěte si vyprávění pohledem muže narozeného v roce 1935 a vraťte se o 70 let zpátky. Ponořte se do vyprávění, jak se v Praze odhaloval Stalinův pomník, Československo vstupovalo do Varšavské smlouvy a v Lidicích vznikl růžový Sad přátelství a míru. Do doby plné protikladů, kdy se rodil Havířov a mladí lidé hledali radost uprostřed velkých změn.

Na Ostravsku rostlo nové město

Vnoučata moje, představte si, že když mi bylo dvacet, psal se rok 1955 a já jsem žil na Ostravsku. Všude kolem hučely hutě, duněly doly a lidé sem přicházeli z celé republiky hledat práci. Jenže oni potřebovali i střechu nad hlavou. S rostoucím počtem lidí nestačily obchody, úřady ani cesty.

Pamatuju si, jak se v létě 1954 začalo mluvit o tom, že z těch sídlišť bude jednou celé nové město. Největší legrace byla soutěž o to, jak se to město bude jmenovat. Lidé posílali návrhy, které je napadly. Přišlo jich několik tisíc – některé vážné, jiné k smíchu. Mezi užší výběr se dostal Šachtín, Cingrov a Havířov. Nakonec vyhrál Havířov, i když místní mu dlouho říkali Blátov. Proč? Protože když jste vyšli ven, měli jste bláto až po kolena. Nebyly chodníky, nebyly silnice – jen mokrá zem. A tak jsme si mezi sebou dělali legraci, že by se naše město mělo jmenovat spíš Blátocapy.

Hory kamene a tisíce cvičenců: jak se slavilo v roce 1955

Rok 1955 byl taky rokem velkých slavností. Na 1. máje byl v Praze na Letné odhalen obrovský pomník Stalina. To nebyla jen socha – to byla celá hora kamene. Stál tam Stalin a za ním řady lidí, sovětských i československých. Když to odhalili, ozářily ho reflektory, hrály hymny a z děl padaly salvy. Tehdy se na to koukalo s úžasem, ale dnes víme, že to byl symbol doby, která se na lidi dívala přísně.

Naopak veselá byla první celostátní spartakiáda na Strahově. Na stadionu cvičily tisíce lidí najednou. Viděli jsme to v novinách a slyšeli v rádiu – hrdý obraz země, kde každý má své místo. Byla to velká show, kterou si mnozí pamatují dodnes.

Snili jsme o televizi a svět už měl mikrovlnku

Pamatujete si, děti, jak jsem vám vyprávěl, že televizi jsme doma neměli? V roce 1955 to byla opravdová vzácnost. A přesto se děly velké věci: z pražské Štvanice se vysílal první přímý televizní přenos – hokej ČSR proti Švédsku! My, co jsme byli odkázáni jen na rádio, jsme si to neuměli ani představit.

A na Silvestra 1955 začalo zkušební vysílání z ostravského televizního studia. To jsme si říkali: „Když už i u nás na Ostravsku vysílá televize, svět se opravdu mění.“

Ze zahraničí k nám doléhaly další novinky: americký lékař Jonas Salk vynalezl vakcínu proti dětské obrně a dal ji lidem zdarma. Švýcar George de Mestral si nechal patentovat suchý zip, o kterém jsme tehdy netušili, jak moc ho budeme používat. A slyšeli jsme, že v Americe už prodávají mikrovlnnou troubu – stála tolik, že si ji málokdo mohl dovolit.

Noviny psaly o válkách, my šeptali o Mašínech

Rok 1955 nebyl jen o radostech. Svět byl napjatý. Československo vstoupilo do Varšavské smlouvy, aby vyvážilo sílu NATO. V novinách jsme četli o válce ve Vietnamu, o sestřeleném izraelském letadle i o občanské válce v Súdánu.

U nás doma se také udály těžké věci. Na Pankráci popravili tři členy skupiny bratří Mašínů. O tom se mezi lidmi mluvilo jen potichu – moc se nesmělo. Byly i okamžiky, které přinášely naději. V Lidicích založili růžový Sad přátelství a míru. Z výšky jeho záhony připomínaly tři druhy květin symbolizující muže, ženy a děti, kteří tam v roce 1942 zahynuli. To místo nám připomíná, co všechno se stalo, ale i to, že musíme jít dál…

Co nám zvedalo náladu

Ale teď vám povím něco veselejšího. Večer jsme si zpívali písničky od Rudolfa Cortése nebo Allanových sester. Z rádia zněla i Jiřina Petrovická nebo Richard Adam. Byly to melodie, co nám zvedaly náladu.

Do kin přišel film Byl jednou jeden král s Janem Werichem, který nás rozesmál i dojal. A taky se promítal historický Jan Hus nebo dobrodružní Psohlavci. Každý si našel něco svého.

Sport jsme sledovali se zápalem. Na mistrovství světa v hokeji jsme získali bronz – Kanada byla první, SSSR druhý. Hrdě jsme fandili Karlu Gutovi i Vlastimilu Bubníkovi, který se stal králem střelců. A pak přišel Závod míru – jelo se z Prahy přes Berlín do Varšavy. Stáli jsme u silnic, mávali závodníkům a tleskali, když kolem projížděli. Československé družstvo tehdy dokonce vyhrálo!

Komise, procesy a řády – i to byl život obyčejných lidí

Rok 1955 nebyl jen o každodenním životě, ale také o krocích režimu, který chtěl upevnit svou moc. Státní bezpečnost vyhlásila akci „Návrat“ – amnestii pro emigranty, aby se dobrovolně vrátili do vlasti. Ve skutečnosti šlo o snahu oslabit československý exil. Jako jediný emigrant „první kategorie“ se tehdy vrátil Lev Sychrava.

Vznikla také tzv. Barákova komise, která měla přezkoumat politické procesy, včetně známého případu s Rudolfem Slánským.

A aby režim ještě více podtrhl vlastní symboliku, byly zřízeny nové řády a tituly, například Řád Klementa Gottwalda, Řád rudé zástavy či Řád rudé hvězdy.

Rok mezi nadějí a stínem

Takový byl rok 1955. Na jedné straně bláto v ulicích Havířova, těžká práce a přísná politika. Na druhé straně nová auta, železnice, televize, spartakiády a naděje, že se po válce nadechujeme do lepších časů.

My mladí jsme se chtěli smát, zamilovat a věřit. A i když se nad námi tyčila obrovská socha Stalina a noviny psaly, co si máme myslet, radost jsme hledali ve sportu, písničkách nebo v obyčejném výletě do přírody.

A to vám chci, děti moje, říct – i když doba není vždy snadná, radost se dá najít. Tak jako tehdy, v roce 1955.

Narozeninové noviny 1955

Jestli hledáte dárek pro příbuzného – sestru, bratra, nebo dárek pro šéfa či kolegu, kamaráda, kamarádku… určitě mu pořiďte Narozeninové noviny z roku jeho narození. Dočte se tam daleko více o tom, co se stalo v roce 1955, než jsem si teď zavzpomínal. Nechejte si do novin vložit staré fotky a nezapomeňte, že noviny můžete použít jako přání – na čtvrté straně je totiž možnost vepsat osobní vzkaz nebo gratulaci s podpisy.