1935: Povídka z rodinného soužití

inspirována zaváděním prvních dopravních značek v ČSR

Ministerstvo značek versus vesnická fantazie

Rodina Zábojových z Poděbrad měla roku 1935 úplně jiné starosti než světovou politiku. Jejich největší debatou podzimu se stalo to, že se od 1. listopadu zavádějí nové výstražné dopravní značky. Do té doby se venkovská logika řídila spíš instinktem – voláním „pozor, díra!“ a šťastnou náhodou. Když do vsi dorazila zpráva, že bude existovat šest oficiálních značek, všechny to zneklidnilo a zároveň fascinovalo.

Hlava rodiny, strýc Vojtěch, který občas s koňmi rozvážel mléko do města, se rozhodl, že si je prostuduje po svém. Přinesl si do síně mapu okresu, uhlík a krabici od bot, do níž během let ukládal součástky, které „ještě někdy určitě k něčemu budou“. Cítil, že teď přišel jejich čas.

První značka – příčná stružka a příčný hrbol – mu připomněla cestu okolo panského dvora, kde každý rok na jaře vznikal kráter tak hluboký, že by do něj mohlo spadnout i prase. Vojtěch si usmyslil, že právě tam se jednou objeví první tabule. Netušil, kdo ji tam dá, ale byl si jistý, že tam bude a on ji půjde osobně zkontrolovat.

Nebezpečná zatáčka vyvolala spory u nedělního oběda. Každý totiž znal jinou zatáčku, která by si tu ceduli zasloužila. Někdo mluvil o cestě k lomu, jiný o zatáčce u kostela, kde vozka Kokrhel předloni projel tak rychle, až mu ulétl klobouk.

Křižovatka byla zvláštní pojem, protože v okolí bylo vnímáno, že jedna cesta končí tam, kde začíná pole, a nikdo necítil potřebu označovat to jako křižovatku. Teta Bohumila zlehčila celou situaci, když navrhla, že by se značka hodila spíš na dvorek mezi chlívkem a sušárnou prádla, kde se neustále srážely děti s husami.

Chráněný přejezd dráhy byl velké téma pro dědečka Františka, bývalého traťového zřízence, který nosil uniformu ještě dvacet let po odchodu do penze. Slyšel-li slovo „chráněný“, okamžitě pevněji uchopil fajfku a s výrazem vojenského velitele prohlásil, že každé chránění železnice začíná v hlavě a pokračuje v nohách člověka, který umí mávat červeným praporkem. Na to nepotřebujeme žádné novoty!

Nechráněný přejezd dráhy zase evokoval vzpomínky na krávu Albínu, která kdysi vběhla na koleje a způsobila takovou dopravní událost, že se o ní ještě dnes povídaly historky při zabíjačce. Albína tehdy přežila, lokomotiva dostala nový nátěr a její majitel dostal zákaz chovat cokoli s rohama do padesáti kroků od dráhy.

Nejvíc fantazie ale vzbudila šestá značka – nebezpečí jiné než 1.–5. Tam se každý cítil odborníkem. Někdo tvrdil, že by měla stát u kamen, kde se hrnce vaří samy do běla, jiný ji viděl před hostincem U tří lip, kde se nebezpečí skrývá ve slivovici, a další navrhoval označit tak dvorek se slepicemi, které kdysi poklovaly obecního kronikáře do holeně, když chtěl sepsat snůšku.

Na konci listopadu se však žádná značka v okolí neobjevila, ale rodina Zábojových byla pevně přesvědčena, že je připravenější než celé ministerstvo. Strýc Vojtěch dokonce do krabice od bot přidal kus prkna, tři hřebíky a papírek s nápisem „Nebezpečí jiné než…“, protože nikdy nevíte, kdy bude třeba odborná rada přímo z terénu.